O mně

Psát o sobě a snažit se vtěsnat do pár řádek svůj život je pro mne docela náročná práce. Pokouším se o to už docela dlouhý čas, a i když jsem se snažil osekat, co se dá, pořád je to dvě stránky – to je malé varování pro ty, kteří se rozhodnou číst dále.

Jiří Nohovec
Jiří Nohovec, Uvěřitelná skutečnost

Jmenuji se Jiří Nohovec a do tohoto života jsem vstoupil v polovině šedesátých let minulého století. Převážnou část svého dětství jsem prožil v Plzni na tehdy novém sídlišti Bory v relativním klidu sedmdesátých let odpovídajícímu odrazu tehdejší doby. Vztah mých rodičů nebyl příliš ideální. V mých osmi letech se narodila moje mladší sestra a po pár letech se rodiče rozvedli. Po čase si maminka našla nového partnera a už beze mne (překročil jsem práh dospělosti) se spolu s mojí sestrou přestěhovala do Jižních Čech, kde založila novou rodinu. Jejich láskyplný vztah trvá dodnes a manžel mojí maminky se stal mým druhým otcem i přítelem, kterého si velmi vážím. Navíc se Jižní Čechy a zvlášť Třeboňsko stalo mým druhým milovaným domovem.

Jako každé dítě jsem miloval léto a prázdniny, spolu s mým nejlepším kamarádem jsem vymýšlel a prožíval klukovská dobrodružství, po kterých, kdyby o nich naši rodiče věděli, bychom měli trvale modré zadky a domácí vězení. Základní školu jsem absolvoval bez větších výkyvů. Prošel jsem i řadou zájmových kroužků, které jsem vždy po nějaké době opouštěl. Nejdéle jsem „nedobrovolně“ vydržel u hraní na piáno. Díky otci, který dodnes miluje divadlo, jsem se naučil vnímat kulturu jako součást našeho společenského vývoje.

Výběr mého povolání určila původní profese obou mých rodičů – výpravčí vlaků. A tak odchod na plzeňskou dopravní průmyslovku byl téměř povinností. Zážitky šikany na škole mě ve třetím roce studia přivedly do klubu karate, a já i díky vynikající partě, která se tam sešla, našel konečně motivaci pro svůj další směr.

Po maturitě jsem nastoupil kariéru výpravčího. Na dva roky jsem si „odskočil“ odsloužit základní vojenskou službu a světe div se – k železničnímu vojsku. Navzdory nedobrovolným povinnostem (nebo právě proto) i šikaně hrubého zrna, která tehdejší vojenskou službu provázela, jsem získal mnoho zkušeností i možností dozrát. A především mám z této doby ve svém životě dodnes ty nejlepší kamarády.

Nedlouho po návratu z vojny jsem poznal svoji budoucí ženu, rok na to jsme se vzali a společně vychovali dvě skvělé dcery. I náš společný život je protkán řadou krásných i méně obdivuhodných zkušeností, které nás posunuly na našich cestách o kus dál. Náš vztah sice skončil bolestivým rozchodem po necelých dvaceti letech, nicméně po odeznění toho nejbolestivějšího, jsme k sobě dokázali i za přispění našich dětí, opět najít cestu a dnes jsme velmi dobří přátelé.

Moje pracovní kariéra se na několik let přesunula do soukromého sektoru. Vyzkoušel jsem si řadu profesí, práci v úkolu, rizikovou práci, nezaměstnanost i soukromé podnikání. Na několik let jsem se vrátil na železnici a začal studovat na Filozofické fakultě UP v Olomouci bakalářský obor zaměřený na andragogiku – vzdělávání dospělých. Pracoval jsem tehdy jako zástupce Českých drah v Kraji Vysočina a mimo jiné se zabýval odstraňováním bariér bránících tělesně a smyslově postiženým osobám cestovat vlakem. Za tuto práci jsem v roce 2005 (zcela nečekaně) získal do Národní rady zdravotně postižených cenu Mosty 2004 za mimořádný čin ve prospěch osob se zdravotním postižením. Těch pár okamžiků slávy mi dalo prožít řadu různorodých postojů druhých lidí – jak už to v Čechách bývá – v kladném i záporném směru. Největšího ocenění se mi samozřejmě dostalo z řad lidí, kterým moje práce dávala naději na snadnější a důstojnější pohyb ve veřejném prostoru a to byl pro mne velmi silný moment. Dodnes mám mezi lidmi se zdravotním postižením řadu přátel. Druhá stránka této zkušenosti nesla nepochopení z okruhu lidí, které moje činnost nutila dělat pro ně zaběhnuté věci jinak. Práce, která mne zpočátku naplňovala radostí, se postupem času stala neustálým bojem a po čase vše vyústilo v můj druhý (tentokrát nedobrovolný) odchod od železnice.

Po roce bez práce, který jsem využil na další sebezdokonalení, mi následný dvouletý pokus o návrat ke dráze ukázal, že má cesta k naplnění tohoto života vede jinudy…

Pár let po společenské změně v osmdesátém devátém, kdy se nám začal pomalu otevírat dosud „zapovězený“ svět, jsem se postupně seznamoval s oblastí duchovní práce a souvisejících činností. V průběhu následujících let jsem přečetl spousty knih, účastnil se přednášek a seminářů i terapií nabízejících nové přístupy k poznání sebe sama i světa, ve kterém žijeme. Začal jsem se „rozpomínat“ na práci se svým nitrem, komunikaci s vesmírem a práci s léčivou energií. Pomáhalo mi to především překlenout složitá životní období. Každý další krok mi otevřel něco nového. Stále jsem kolem sebe hledal něco, o co bych se mohl opřít. Vlivem prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, stavěn a orientován převážně materialisticky – hledal cestu. Učil se pokoře i lásce a uvědomoval si nová poznání (a bylo to někdy „sakra“ těžké učivo) a postupem času pochopil, že to jediné a správné nenajdu nikde okolo, ale v sobě. Přijetím zodpovědnosti za svůj život jsem se zároveň stal jeho vědomým tvůrcem a také jsem vědomě přijal do svého života Boha. Přesto je třeba říct, že tento proces se nestal naráz, jako když stisknete vypínač, ale přicházel pozvolna a nenápadně a „TO“ uvědomění si, že na své cestě stojím o kus dál, mi museli „shora“ zdůraznit několikrát, než jsem to začal brát vážně.

Uvědomil jsem si, že věci do sebe zapadají víc, než si kdokoli dokáže připustit, každý člověk, který se mi objevil v životě, mě něčím obohatil, každá událost ve mně něco zanechala. Vyjmenovat všechny by bylo velmi obtížné. Přesto si každý bez výjimky zaslouží moje poděkování, vděčnost i úctu. Týká se to všech mých blízkých – rodiny i přátel, kteří tu stále jsou, i těch, jejichž cesta už dnes vede jinudy na tomto světě i v jiných sférách. Týká se ale s také celé řady lidí, s jejichž cestou se ta moje setkala byť jen na nějaký čas v rámci práce, školy, či nějaké jiné činnosti. A děkuji Bohu za ta setkání, i přes to, že ne všechna byla dle mých představ o tom, co bych chtěl vědomě žít (těch je ale podstatně méně).

Dnes se věnuji plně práci orientované na návraty lidí k sobě samým, na pomoc při hledání vlastní pravdy a sebe sama těm, kteří o to upřímně stojí a využívám při tom nejen svých zkušeností, ale i přirozené napojení na vyšší sféry, které se mi v uplynulých letech postupně otevíralo. V tomto ohledu se velmi zásadním a skutečně uvěřitelným bodem v mém životě se stalo setkání s mojí současnou partnerkou, s jejímž příchodem do mého života přišla čistá láska a brána k vyššímu poznání se otevřela dokořán.

Neostýchám se dnes přiznat, že svůj život vnímám jako výjimečný a velmi osobitý, ale jedním dechem k tomu dodávám – pokud je můj život výjimečný, pak je takový i život každého z Vás, protože bez lidí kolem mne by můj život byl pouhou prázdnou existencí.